Sarka - díl 14.

Marco hledá Šárku i svého spolucestujícího z autobusu, ti však v Liberci údajně nebydlí. Marco si připadá podveden, a kupuje si letenku zpět do Itálie.
Minulou část hledejte tady.

Probudil se s ukrutnou bolestí hlavy a hořkou pachutí v ústech. Uvědomil si, že spí v košili – a přikrývka, již měl celou dobu víc pod sebou než na sobě, zůstala na svém místě, tentokrát neskončila na podlaze, neponechala jeho nohy napospas nočnímu chladu, tak jako jindy. Snad už to tak bývá, napadlo ho, že neobvyklá gesta, neobvyklé polohy, nekonvenční cesty občas přinášejí mnohem méně převratné výsledky než prachobyčejná všednost. Jenže on zkrátka nedokázal zůstat všední, stačilo málo, aby začal dumat nad tím a oním, propadal neklidu, to byl nakonec i důvod, proč je teď tady – jen a pouze ten vnitřní tlak za to může, to zničující nutkání halit všechno kolem sebe do pláště velkoleposti, věčnosti, té nejvyšší myslitelné hodnoty… Kdyby té cizí ženě přisoudil jen takovou cenu, jakou jí nejspíš dávají jiní obyvatelé Second Life, nic víc, nic míň, jakživ by se v takovéhle situaci neocitl.

Uplynulo několik dalších minut, teď už doopravdy musel vstát – a v tu chvíli se mu naplno připomněly všechny události předchozího dne. Hořká pachuť porážky naplnila mysl, ta ji však nedokázala pustit dál, k srdci a k duši. Ne, s takovýmhle výsledkem se prostě smířit nemůže.

Pohlédl na hodinky – čtvrt na devět. Je čas obléknout se a vyrazit ven. Nutkavý pohled se mu v jednom kuse stáčel k počítači, touha po neznámé se dál ozývala s neztenčenou silou, potřeboval ji, až už byla čímkoli a navzdory všemu, čím byla. Zmobilizoval všechny síly, podařilo se mu odolat, okamžitě se však přihlásila záplava nepříjemných pocitů, jako u narkomana, když se pokouší poslat drogy k čertu. Bolest hlavy se vyšplhala do zdrcujících obrátek, úplně nejvíc se uhnízdila ve spáncích, právě tam, kde se mu začaly objevovat první šediny. Čas si přišel pro svou pomstu, před tím se nedalo utéct, jenže… Dost! Dost s tím! Hlavně už nad ničím nedumat!

Osprchoval se, oblékl a sbalil zavazadlo, to, které vypakovával jen o jediný den dříve. Pokoušel se zachovat běžné, každodenní způsoby stůj co stůj, žár skrytý pod chladnoucím popelem vlasů však nepřestával doutnat ani na okamžik. Když opouštěl pokoj, ještě jednou pohlédl na laptop a téměř zalitoval, že nakonec nalezl odvahu se jeho služeb zříct.

Na recepci se dovolil, zda by mohl odejít až v půl jedné namísto jedenácté, jak určovala hotelová pravidla.
Pak zpátky na Prazska, chytit autobus, dorazit na letiště atakdál – zrcadlový obraz včerejšího putování. Všechno úplně stejně, jen v cestovním vybavení zůstane velikánské prázdné místo. Jedno nádherně těžké a nádherně hřejivé zavazadlo už tu není a žádná úschovna ztrát a nálezů mu ho nevrátí. Ztracené sny, ty odcházejí daleko, vracejí se do svého vlastního světa, na vzdálenou planetu, kde není nic než oceány kypící naděje…

Ještě si dopřeje poslední procházku po tomhle nádherném městě. Dnes ráno nestál o snídani, jediné, co si opravdu přál, bylo otupit smysly, zahltit se obrazy a zvuky, přesně tak, jak mu radil stařík v autobuse.
  Tmavooké ženy už si ovšem prohlížet nebude. Ne že by v něm hluboko uvnitř ještě nezůstaly osamocené střípky naděje, dávno už je však přebilo zahanbení, po dlouhém pobytu ve vyhnanství se přihnalo zpátky, aby nemilosrdně zatočilo s jeho pozemským rájem.

Liberec byl skutečně zajímavým městem; konstrukční řešení domů, zdobnost paláců i těch pár významných památek, to všechno mu připomínalo jeho vlastní práci. 
Za pozornost tu stála díla mnohých významných stavitelů,včetně vídeňského architekta Branga, jedné z největších osobností počátku dvacátého století -ten obohatil město o nádhernou budovu sloužící svého času jako veřejné lázně, dokud její funkci nepřevzal nedaleký plavecký bazén. A další, spousta dalších… Půvabný Zámeček na ulici Jablonecka, rozlehlá farma přestavěná na obytné sídlo se čtveřicí hranatých věží, práce architekta Theodora von Liebiga a dnes městský úřad. Stará synagóga, navržená vídeňským stavitelem Königem a v roce 1938, během takzvané Křišťálové noci, vypálená nacisty. Liberec, Reichenberg, koneckonců germánským pánům patřil až do konce druhé světové války…

Marco teď dělal přesně to, co turisté obvykle dělávají – prohlížel si město. Marco však byl prapodivný turista, aspoň pro tuhle chvíli; na všechnu tu nádheru, naplněnou vůní historii a pro člověka jeho profese obzvlášť zajímavou, hleděl s netečností školáka přinuceného k výletu proti vlastní vůli, kráčel roztržitě, nezaujatě, s hlavou v oblacích.

Jeho nezájem se však netýkal jarního vzduchu v ulicích, právě naopak. Laskavé ovzduší mu dodávalo sil, povzbuzovalo ho na duchu, najednou se mu dýchalo mnohem lépe, jako by mu zdejší atmosféra nějakým způsobem přeměnila a vylepšila plíce. Nepřítomnost jakýchkoli výraznějších událostí sestřelila jeho myšlenky do stavu zvláštního útlumu. Žádné nové zprávy o neznámé ženě, žádná možnost dalšího kroku vpřed. Ani peklo, ani ráj, jen věčný klid prostý trestajících plamenů i žehnajících hlasů.Vůbec nic.

A tak začal přemýšlet, přemýšlet, přemýšlet…

První myšlenky patřily Elviře. Co bude dál s jejich vztahem, rozloučí se jednou provždy? Anebo se klid tohohle okamžiku stane branou zpátky do očistce dvacetiletého manželství, očistce snad fádního a nudného, ale přinášejícího aspoň občasné záblesky nebe či pekla?

A co zaměstnání? Co se asi v tuhle chvíli děje ve studiu, zatímco on tu dýchá společný vzduch s jednou nedostižitelnou kráskou? Možná už ho kolegové dávno nechali odstřelit kvůli „zjevným psychickým potížím“ a jiní kolegové dosedli na jeho židli, nahradili ho v práci na obnově Palazzo dei Giganti. Více než dvacetileté zkušenosti spálila na prach chvilka vášně, žáru virtuálního tanga a polibků na obrazovce počítače – zápach kouře a popela z toho ničivého požáru jako by ho už lechtal v nozdrách. Arogance reality mu vrhla do tváře záplavu nesplacených účtů za myšlenky znásilněné surovým, bezcitným snem, černokněžníkem oděným do smyslných šatů ženy, jež nebyla k nalezení a jen díky tomu se zdála tak vzrušující.
Přemýšlel a přemýšlel, jeho kroky se stále víc podobaly těm Jozephovým, chůzi bez únavy a bez cíle.
Kráčel jako akrobat na provaze, jako každý, kdo se ocitne polapen na půl cesty mezi prázdnotou a věčností, mezi přáním a skutečností, mezi potřebou a poznáním. Celá jeho výprava v podstatě patřila k těm, jaké muži podnikají odpradávna. Každý muž koneckonců věří, že jeho život, zkušenosti, emoce jsou něčím naprosto unikátním – proč by se zrovna on měl vzdávat práva na výjimečnost? Patří mu všechna mužská privilegia, i tohle.

Z myšlenek ho vytrhlo krátké zatahání za kalhoty na levé noze. Instinktivně sebou škubl, možná ho chce kousnout nějaký pes, teprve pak se ohlédl, co se děje.

Stála za ním malá dívenka, nemohlo jí být víc než čtyři, pět let, to ona se snažila upoutat jeho pozornost.
Nedůvěřivě si ji přeměřil; pořád ještě si v kapse nesl pouzdro na doklady, co když je to zlodějka, sprostá mrňavá kapsářka? Poodstoupil o několik kroků a znovu si ji prohlédl, tentokrát mnohem pozorněji. A téměř se za svůj úsudek zastyděl.

Drobná tvářička, milá a podivně bledá, byla stažená úlekem a strachem. Rozhlédl se, někde tu určitě musí mít rodiče nebo někoho jiného, kdo ji má na starosti… Ne, nikoho nespatřil. Dívka zašeptala něco v češtině, to už dokázal bezpečně rozeznat, nerozuměl však ani slovo z toho, co se mu snažila říct.

Nebylo těžké uhodnout, že se nejspíš ztratila, vzdálila se bez dovolení a teď se ptá na nějaký orientační bod nebo přímo na místo, kam se potřebuje vrátit. Stočil pohled směrem, jímž ukazovala útlá paže a spatřil shluk budov dole pod svahem – takže tam si tedy přeje odvést? Dobrá.

Opatrně ji uchopil za ruku a vyrazil k domům, jejichž podrobnosti na tu dálku stále ještě nedokázal rozlišit.
Stále cosi povídala, cosi, čemu nerozuměl. Přešli ulici, čtyři pruhy přecpané vozidly, a Marco si uvědomil, jak daleko od centra se ve svém zamyšlení nevědomky vzdálil – čtvrť před ním už vlastně vypadala spíš jako předměstí.

Jakmile se ocitli na druhé straně široké třídy, dívenka se viditelně uklidnila, stále však pokračovala stejným směrem, za stejným cílem, nyní už velice blízkým.
Budovy byly celkem tři: dvě betonové, typický sloh starého režimu téhle země, třetí, moderní, zářila jasnými barvami, ostře kontrastovala s nejbližším okolím.

A opodál spatřil kostel, vlastně spíš klášter než kostel.
Dvě ženy, osoba v rouchu jeptišky a hrstka dětí zmateně pobíhaly kolem, jako by někoho sháněly – nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. A i kdyby, jeho malá průvodkyně, jakmile spatřila to hektické shromáždění, sama pustila jeho dlaň a vyrazila pátrajícím vstříc.

Muselo to být něco jako církevní škola provozovaná jeptiškami. Nejraději by se otočil a ztratil, v tomhle okamžiku by se raději vyhnul celému světu, zamířil k nim vlastně jen proto, že už si ho všimly; nebylo by příliš zdvořilé jen tak se vytratit a nedat najevo, aspoň letmým gestem, že jejich svěřenkyně ho požádala o pomoc.

Jedna z žen pátrajících po té zatoulané ovečce, nejspíš učitelka, se k němu trochu rozpačitě obrátila a už v té chvíli zalitoval, že raději hned nevzal do zaječích. Teď ho budou podezírat z bůhvíčeho, zaručeně, krk by na to vsadil. Ještě se dostane do nepříjemností…

Děvče se ocitlo v nadšeném sevření kamarádek, rychle se však vymanilo, doběhlo k učitelce a s několika slůvky ve svém dokonale nesrozumitelném jazyce ukázalo na Marca. Její vyprávění podle všeho podezřívavost řádových sester rozptýlilo; žena se dokonce usmála a podala mu ruku. „Děkuji!“ řekla česky. Stiskl nabízenou pravici a poslal dívence vzdušný polibek; ta ještě jednou vyběhla ze skupinky, doskákala k němu a políbila ho. „Šárko!“ zavolala na ni jeptiška. „Hej, Šárko, no tak!“ Zarazil se. To jméno, už zase to jméno… Nenechá ho na pokoji a nenechá!

Honem se rozloučil a vydal se dál po svých.

Jednu Sarku právě držel za ruku, dostal od ní láskyplný polibek – jenže tahle Sarka byla jen malá holka. Dost možná by mu to přišlo až legrační, kdyby to celé nebylo jak vystřižené z nějakého hloupého laciného divadla. Myšlenkami mu znovu prolétly všechny ty absurdní shody okolností provázející jeho pobyt v Liberci -i to prokleté jméno… Dobrá, v téhle zemi snad patří k nejběžnějším, ale stejně to vypadá, jako by všechny Sarky v České republice uzavřely komplot s jedním jediným cílem – zlikvidovat jednoho hloupoučkého snílka z daleké Itálie.

Pak jeho pozornost upoutal kostel přiléhající k budově církevní školy, nebo spíš tvořící její organickou součást.
Přečetl si jeho jméno - kostel Nejsvětějšího srdce Páně – a začal podrobněji studovat jeho charakteristiku. Hezká novogotická stavba, dílo architekta Burgera z konce devatenáctého století, jedna loď… Na toulkách městem už spatřil spoustu kostelů, ale do žádného se vlastně ještě nepodíval. Legenda na ceduli venku, naštěstí psaná i anglicky, hovořila o velmi zajímavé a významné soše vyrobené v Berlíně – ta by určitě za vidění stála…

Než vstoupil, zkontroloval si ještě na hodinkách čas; nebylo by dobré zmeškat odjezd, přece jen, z hotelu odešel dost pozdě… Za osm minut jedenáct. Výborně, čas na návštěvu tedy ještě má. Budova samotná ho zajímala víc než dost, jak jinak, jenže skutečný Marco - třebaže by nikdy nenašel odvahu to komukoli přiznat – právě teď cítil potřebu se pomodlit.

Nemodlil se už léta, vlastně od okamžiku, kdy byl pokřtěn. Trochu plaše se rozhlédl kolem dokola, skoro jako by se bál, že ho někdo uvidí, a poklekl před oltářem.

V celé vnitřní prostoře nebylo ani živáčka, řádové sestry z téhle sloučeniny kostela a kláštera zjevně ještě nevyrazily po své práci. Zkusil tradiční modlitby podle kánonu, uvědomil si však, že je dávno zapomněl– až příliš mnoho let uplynulo od chvíle, kdy podobná slova mohla tryskat z jeho úst s čistou upřímností a opravdovou vírou. A tak zkusil svá vlastní, narychlo stvořené prosby o slitování k Někomu nebo k Něčemu, k neznámým jménům, jež mu nemilosrdný běh času z hlavy dávno vymazal. Možná nad ním ten Někdo nebo Něco stále drží ochrannou ruku, navzdory jeho vlastní lhostejnosti, prostě jen tak. Bdí nad ním a nežádá nic na oplátku, dokonce ani nějaké patolízalské modlení…

Prosil o zapomnění. Prosil, aby dokázal pohřbít jedno neodbytné slovanské jméno, skrýt ho pod závojem času, navždy. Soustředěný, s dlaněmi sepjatými před povadlým obličejem, vědom si plného významu toho, oč žádá, zvažoval v duchu svou soukromou modlitbu, slůvko za slůvkem, tvaroval je s pečlivostí sochařova dláta, ze všech sil se je snažil nabít magickými silami…

Náhle ho vyrušilo šustění dlouhých šatů a lehké klapání několika párů bot. Mechanicky se ohlédl a spatřil trojici sester, podle vybavení nejspíš přicházely kvůli údržbě oltáře. Jedna z nich, velmi stará, kráčela už jen s obtížemi, druhá, rovněž úctyhodného věku, na pohled však mnohem energičtější, ji za chůze podpírala. Poslední musela být mnohem mladší než její společnice, alespoň její chůze tomu nasvědčovala.
Dorazila k cíli jako první a začala na desku rozmisťovat předměty nezbytné k bohoslužbám a chodu kostela… No nic, zdá se, že je čas k odchodu. Tenhle svatostánek, tohle místo naplněné mystikou, mu na pár minut nabídlo alespoň střípek naděje, to je nejspíš všechno, co ještě může žádat…

Zdvihl se, nohy a záda ho z hrbení na dřevěném klekátku ještě trochu bolely. Oltář byl na dosah ruky, jen pár kroků od něj, i se sochou Nejsvětějšího srdce.
Hnán profesní zvědavostí, Marco vyrazil přímo k ní – musí se přece podívat, z jakého materiálu je takováhle precizní práce vlastně vyrobena. Část výhledu mu zakrýval tmavý obrys pracující jeptišky, zůstal tedy stát a trpělivě vyčkával, až žena dokončí práci, aby se mohl dostat ještě
blíž. Byla vysoká, pravděpodobně mladá, i z pohybů při urovnávání květin na desce čišela víra a horoucí zápal. Pak se otočila – a Marcovi se málem zastavilo srdce.

Nebesky krásná, s tmavýma očima hlubokýma a propalujícíma jako prázdnota, do níž měl najednou tisíc chutí se propadnout. Ne, tohle přece ne!

Všimla si jeho pohledu a zbledla. Z úst jí šeptem splynulo jedno jediné slůvko, jeden jediný přidušený výkřik: „Marco?“

Měl pocit, že sní, měl pocit, že ho bodli přímo do žaludku a bolest mu vystřeluje páteří vzhůru do zad. Ta tvář byla mnohem půvabnější, než si kdy uměl představit – ukrytá v oblečení mnohem hrůznějším, než se vůbec dokázal obávat. Sklonil pohled na její hruď, nebo spíš na to málo, co jí z hrudi povolili odhalit, a spatřil malý egyptský křížek, napůl skrytý, zadupaný jiným křížem, daleko větším, našitým na řádovém rouchu. Nevěděl, jak dlouho ten okamžik trval – minutu, hodinu, den, rok, celý život? Viděl jen, jak na něj hledí a její úžas se pomalu mění v rozhořčení.

„Sarko… princezno moje…“ Nic víc ze sebe nevypravil.

Staré jeptišky na ni zpovzdálí houkly, ať se vrátí k práci, Marca si měřily se zjevnou nelibostí. Předstírala, že je neslyší, a naklonila se k němu.

„Zbláznil ses? Jak ses dostal až sem?“

„Sarko, nikdy by mě nenapadlo, že… že jsi…“

„Zapomeň na mě,“ přerušila ho. „Nech mě v mojí samotě.“

„Proč? Jestli tohle není tvůj život, nezůstávej v něm…“

„Já nemám žádný život, můj Lancelote. Nikdy nemůžu být tvojí Guineverou.“

„Přece mě jen tak neopustíš, teď, když jsem tě konečně našel…“

„Jsme ostrovy v obrovském oceánu – vzpomínáš? To ale platí jen ve snech. Můj oceán není tvým mořem, Marco.“

„Zapřísahám tě… Nesnesu pomyšlení, že nejsi šťastná…“

Odvrátila se, poklekla před oltářem, naposledy k němu stočila zrak, na okamžik až příliš krátký, její hlas zněl slabě a bezvýrazně. „Sbohem, můj rytíři.“

Vytratila se jako stín, těmi samými dveřmi, jimiž vstoupila. Marco zůstal u oltáře dokonale sám a dokonale zmatený. Dvě zbylé sestry na něj spustily česky, nebylo příliš těžké uhodnout, že si přejí, aby odešel. Podíval se přímo na ně – ale neviděl z nich vůbec nic. Oči měl stále plné jen a jen jejího obrazu.

Žena jeho snů se ukázala dokonale nedosažitelnou, právě ve chvíli, kdy se jí ocitl nablízku. Když opouštěl kostel, měl pocit, že se mu mozek škvíří v kotli vroucího oleje.

Bylo tu až příliš mnoho věcí, příliš mnoho postřehů ke zpracování – a jeho továrna na myšlenky, jindy běžící na plné obrátky, najednou nebyla schopna provozu. Topil se v oceánu emocí, ničeho jiného nebyl schopen. Teď už se zdálo jasné všechno, okouzlující smutek těch psaných vět, náhlé změny chování a nálady, teď už se dalo pochopit i zatajování totožnosti, stejně důsledné jako neústupné…
Život té ženy byl jedinou nepřerušovanou hymnou zármutku, čím jiným vlastně mohl být? Její volba snad měla kořeny někde v hluboké minulosti, v ranách, jež nedokázala zacelit jinak než vysvěcením, odchodem do prostředí, kam tak docela nepatřila a sama to musela cítit.
Zmítala se v poutech podivné transformace, jako larva, jež není schopna dokončit přeměnu v motýla, a tak, olepená zbytky zámotku, ze všech sil mává barevnými křídly v naději, že snad dokáže alespoň osvěžit sny několika vzdálených, neznámých tvorů… Jenže s křídly zapletenými do kukly se zkrátka létat nedá.

Nevnímal, kudy a jak došel zpátky k hotelu, nepamatoval si cestu, jako by jeho návrat řídil automatický pilot. Vzal si klíč s číslem devatenáct, vyšel do pokoje a vyčerpaně se svalil na postel, zbývajícími silami se snažil utřídit si v hlavě záplavu dojmů a myšlenek dnešního rána. Nedokázal uvěřit, že všechny ty chvíle něžnosti, lásky, hořkosladkého smutku přicházely z tak mystického místa, z tak pochmurného, dusivého prostředí. Z temnot prázdné cely ozdobené jen krucifixem a dalšími symboly víry, sevřené tísní, vysávající život. Laptop, z něhož se zoufale snažila obnovit spojení se ztraceným civilním světem, výdobytek moderní techniky, musela docela jistě skrývat… Kdo vůbec může tušit, kolik žalu, kolik bolesti ty zdi viděly?

Nostalgie ho zavedla zpátky k láskyplným okamžikům, jež spolu strávili. Jak zřídka nám jen život nabízí jasné odpovědi na ty nejzákladnější otázky! Potkal svou neznámou, zhmotnila se před ním jako odpověď na spontánní modlitby tryskající z hloubi jeho duše – a jakou odpověď mu to přineslo? Jen ukázku, jak složitý svět ve skutečnosti je, jak obtížné je vtěsnat ho do rigidních pravidel zvyků a způsobů, ukázku, že i ty nejjasněji zářící city bývají často příliš vzdálené, než aby se daly důkladněji pozorovat pouhým okem.

Se spalující úzkostí zapnul počítač, symbol Second Life se před ním rozsvítil jako magický amulet stvořený, aby pomáhal křehké lidské podstatě nést voskovou masku, jež se nedá sejmout. Sarka is online,přečetl si a zatrnulo mu.
Setkali se v Tango Argentino. Tohle romantické místo stálo u zrodu jejich lásky, vztahu, o němž by sotva kdo uvěřil, jak absurdní záležitost se za ním skrývá. A taky se to nikdo nedozví, aspoň on sám o tom stěží kdy bude vyprávět. Avataři pohlédli jeden na druhého, noty latinské hudby ještě jednou doprovodily sen dvou bytostí sevřených v zoufalém objetí, virtuální postavičky ještě jednou stvrdily nadřazenost fantazie nad realitou.
Ztělesnění stvořitelů, jejichž cesty se na pár chvil střetly jako dráhy dvou planet putujících vesmírnými dálkami, na pár chvil klamných nadějí a nepředstavitelné radosti, aby si teď
daly sbohem a vydaly se na další pouť vstříc neznámu.

Jozeph i Sarka tu stále byli, na obrazovce, objímali se – žádný z nich však nepromluvil. Místo vyhrazené slovům zůstávalo prázdné, jen tóny tanga vyplňovaly bezhlesé ticho. 
Pak se ženská postavička vymanila z Jozephova sevření, dlouhé vlasy se zavlnily jako hříva a Marco si uvědomil, že jejich setkání je u konce. Štíhlé tělo zmizelo v oblaku jiskřících hvězdiček a na monitoru se objevila jediná věta: Sbohem, Marco, jsme dvě části jedné duše.

Vypnul laptop, zdvihl zavazadlo a opustil místnost, tentokrát už nadobro.

Sestoupil do haly, zaplatil účet a vyrazil ven, aby si chytil taxík; cítil se až příliš unavený a zklamaný, než aby měl chuť čekat na autobus. Vůz by měl dorazit během pár minut, tu chvíli už stráví tady venku, mimo hotel. Byl na dně, na konci sil, jako by celou tuhle cestu skutečně
absolvoval po způsobu věřících poutníků jen pěšky.

A tak stál, roztržitě se rozhlížel kolem, dýchal jarní vzduch tohohle svěžího města a vyhlížel vozidlo, jež ho odveze zpátky do reality.

Když se za rohem zpoza boční zdi hotelu vynořila černá a bílá postava, nemohl Marco v první chvíli uvěřit vlastním očím. Co ten tady ještě dělá? A bez kufru – nemá přece v Liberci bydliště, znamená tu snad, že tu u někoho přebývá nepřihlášený?

Už aby přijel ten taxík…

Včera nasazoval všechny páky, aby tohohle staříka vypátral, když si uvědomil, jakou naději mu otevírá jeho příjmení, ale dnes… Dnes už nemá smysl dávat se s ním do řeči.

Muž se rychle blížil svým charakteristickým krokem, na okamžik se ocitli téměř bok po boku. A odvoz pořád nikde…

„Dobré ráno, pane Farnese. Už odjíždíte?“ Vrásčitá tvář nasadila vševědoucí výraz.

„Přesně tak. Nemám tady v Liberci dál co pohledávat.“

„Bylo to bláznovství, ta vaše výprava, říkal jsem vám to hned. Hledat nějakou ženskou a mít tak málo stop, to byl nápad… Anebo se mýlím?“

Proč jen má pocit, že tenhle podivný domorodec všechno ví? A „jeho“ Sarka? Kdo vůbec doopravdy je, „jeho“ Sarka?

„Záleží na tom tolik, můj milý?“ odpověděl stařec okamžitě na nevyřčenou otázku. „Neptejte se, co je zač moje Šárka. Moje Šárka nikdy nebude vaše. Vzpomínka na sen, ta s vámi zůstane – a mezi námi, co může být lepšího než sen?“

Čte mu myšlenky, teď už o tom nemůže být nejmenších pochyb.

„A co jste vlastně zač vy?“

„Jak jsem říkal – jen trochu vnímavější člověk…“

„A teď tedy vnímáte co?“

„Realita vám nesluší, to vnímám. Uvolněte se, nechte to být. Co je vlastně realita? Možná tohle všechno je pouhý sen a skutečnost je to, co prožíváte v tom svém… počítačovém ráji. Jste to jen vy, kdo rozhoduje. Určete si sám, čím se váš sen má stát, všechno záleží pouze na vás, nezapomínejte na to. Realita, sny… Jediné, co existuje, je život, proklatě krátký a tak často nešťastný.
Prostě žijte, pane Farnese…“

Ústa se roztáhla do úsměvu, bílou bradkou probleskly tmavé proužky.
Dorazil taxík, rázným, nesmlouvavým pohybem zabrzdil a zůstal stát. Marco poslal staříkovi letmé mávnutí na rozloučenou a rychle nastoupil. Vozidlo se rozjelo a všechny tváře, celý tenhle svět, zůstaly někde vzadu.

Ještě jednou se ohlédl, chtěl toho zvláštního chlapíka naposledy spatřit…

Už tam nestál. Rozplynul se ve svěžím vzduchu jarního rána v Bohemii…